Zkušený útočník se řítí do rozhozené obrany, dvěma kroky proletí kolem stojícího obránce, třetím se odráží do skoku a nyní už mu zbývá jen překonat brankáře. Jaké zakončení zvolí? Dříve nebylo příliš na výběr, protože neexistovalo mnoho způsobů střelby. Ale jak zpíval Bob Dylan a po něm mnozí další: „The Times They Are a Changin’“ a my se nyní podíváme, jak se vyvíjel způsob střelby v ufobale.
Ohledně následujících řádků poprosím o shovívavost. Největším nepřítelem historika často bývají pamětníci a v tomto případě budu nepřítelem sám sobě. Dost možná budu mít blbě časovou souslednost, dost možná někde něco popletu. Text ale četli a opřipomínkovali Pyro, Fanýsek, Vazoun a Citron, takže věřím, že jako základní přehled vývoje střelby v ufobalu/talířové snad poslouží.
Kolty proklatě nízko u pasu
Devadesátá a začátek nultých let se nesly ve znamení bekhendu, a to jak v oblasti přihrávek, tak co se střelby týče. Pohyb ruky často začínal u břicha, takže ufo nemívalo až tak velkou rychlost – střelec prostě neměl prostor pro pořádný rozmach. Již tehdy se ale objevovalo inovativní řešení, a to dokonce rovnou dvě. První z nich představoval náskok do brankoviště. Zprvu se ještě příliš nepoužívala rybička, neboť ufobal/talířovou hráli často bývalí házenkáři a ti naskakovali vzpřímení nebo jen částečně předklonění. K expertům uplatňujícím tento styl patřil mimo jiné Štyrla. Ke konci 90. let se pak začala uplatňovat mladší a neházenkářská generace, která do toho šla po hlavě. Doslova. Útočníci létali rybičkou a měli pod sebou více místa na pořádný rozmach dodávající střele razanci. Například Maho takto uměl potrápit nejednoho brankáře.
Čím dál častěji se také objevovala střela od boku, kterou pomohl prosadit Vazoun. Při nápřahu kolem těla drží hráč ufo kolmo, narovnává jej až ve chvíli, kdy mine jeho bok. Tehdy ale ještě platilo pravidlo, že ufo se může při střele naklánět maximálně pod úhlem 45°, takže střelec musel umět včas vytočit svou ruku ve chvíli, kdy míjela pas, ještě před vypuštěním střely. Zdaleka ne každý to uměl a zdaleka ne každý rozhodčí toto uměl posoudit. Poměrně často proto docházelo k hádkám ohledně regulérnosti. Tento způsob se svého času velmi rozšířil a šikovní hráči se s ním dokázali prosazovat i přes zónu. Jmenujme třeba Milána, nebo v podstatě celý Odpad A, který měl střelu od pasu jako svou hlavní zbraň.
Všichni jsme pak také koukali na frajery jako Pyro nebo Maho, kteří rádi stříleli nikoliv před sebe, ale kolmo do strany. Borec probíhal kolem zóny, tvářil se, že bude v poklidu nahrávat na křídlo, najednou rychlý švih a už se to třepotalo ve vinglu. Symfonie.
Samostatně můžeme jmenovat také střely, které se nelišily stylem vypuštění ufa, ale trajektorií. Svého času byly poměrně oblíbené rány od boku, které útočník naschvál mířil do země a odrážel je někam k břevnu. Honza Oliva se zase stal jedním z největších propagátorů střel házených do země a poté se kutálejících po trávě. Gólový účet z jeho úvodních pěti turnajů (3, 3, 9, 14, 34) zcela jasně ukazuje, kdy se tuto střelu naučil a jaké problémy dělala brankářům. Z levého křídla podobně zatápěl gólmanům Artur.
Nástup forhendu
Někdy po roce 2000 se také čím dál častěji začaly objevovat střely z forhendu. Těžko říct, kdo s ním přišel jako první – někteří z oslovených pamětníků nicméně zmiňují turnaj z roku 2003 v Hostivaři (není v ufoISu) konaný za účasti tří pražských a jednoho brněnského týmu. Jeden z domácích mančaftů tvořili frisbeečkáři. Nechme slovo Fanýskovi: „To jsi neviděl, jaké rány ti hráči frisbee dávali, to bylo o zlomeninu. A hlavně to komplet změnilo styl bránění. Z házenkářského systému se to muselo celé překopat. Jinak co si pamatuji, tak ten forhend od těla nepřijímali hráči moc dobře. Ale jakmile s tím ti mladší začali, tak ostatní pochopili, že se musí přizpůsobit.“ Tuto nelibost si už pamatuje i autor tohoto textu. Podstatná část hráčské základny namítala, že jde o nahodilé házení ufa bez míření, které nedává brankářům možnost střelu jakkoliv číst. Je pravda, že najednou vyskočili i někteří dosud nevýrazní střelci a začali zapisovat dvoj- nebo dokonce trojnásobek čárek, na druhou stranu mnozí se poměrně rychle naučili forhend poměrně solidně ovládat. Z více takových specialistů si dovolím jmenovat Matouše, jenž rád naskakoval z levého křídla, pravačkou se natáhl až za brankáře a pak posílal klidný a nijak prudký forhend do odkryté branky.
Specifický způsob si pak našel Fanda z Odpadu A. Ten se vždycky zády k zóně přikrčil v kolenou a vypadal, že hodlá vykonávat velkou potřebu, místo toho ale mezi svýma nohama vysílal solidní forhend pod břevno. Jistě šlo o zajímavý a ozvláštňující prvek, nicméně časem už zkušenější obránci věděli, co od tohoto ufobalového barda očekávat a tyto střely blokovali.
It´s Over, Anakin, I Have the High Ground
Jak využít výšku? I na to ufobalisté přišli a vycházeli přitom částečně právě z forhendu. Už v době turnajů pořádaných na Hádech (Nížkov přesunutý v letech 2012 a 2013 do Brna) se objevily první overy, kdy útočník vypouštěl ufo z velké výšky a využíval mimo jiné kinetickou energii švihu rukou dolů. Organizátoři to vcelku rychle omezili výškou maximálně po ramena, nicméně tento typ střelby zůstává pro část komunity kontroverzní do dnešních dní. Pamětník si u toho musí vzpomenout na zmíněné diskuse, které se svého času vedly o prvních forhendech a během kterých zaznívaly často velmi podobné argumenty.
Chytrost místo razance
Úplně na závěr je třeba zmínit obloučky. Většina lidí přehazuje brankáře přibližně z výšky svého ramene, ale někteří si ještě pamatujeme na Vazounovu specialitu. Výskok na brankovišti, pravačka jde za záda, místo rozmachu podél boku a prudké střely ale za zády a přes vlastní hlavu posílá luxusní pomalý oblouček přes vyběhnuvšího gólmana. Srdce milovníka ufobalu u tohoto zakončení vždy zaplesalo a já doufám, že ještě aspoň jednou uvidím Vazouna, jak tuhle vychytávečku proměňuje.
Vojta