Komunita kolem ufobalu má za sebou příběh, který dobře známe i z jiných amatérských sportů: od nadšených začátků přes dlouhé období růstu až po zlom a hledání nového rytmu. Když se podíváme na vývoj počtu týmů a průměrného počtu hráčů za rok, vykreslí se před námi tři linie: nejprve opatrné krůčky a organický rozmach, poté „zlaté roky“ spojené se silným zájmem a nakonec poslední dekáda, v níž se křivka láme a klesá níž než dřív. Do toho vstoupil také covid, který přerušil návyky, rozvolnil soupisky a posunul turnaje v žebříčku priorit hráčů níže. Ale bylo by příliš jednoduché svalit vše právě na pandemii. Dnes se mnohem zřetelněji ukazuje hlubší trend: komunita ufobalistů stárne a přísun mladých hráčů je pomalý.
Stárnutí je pozvolné, skoro neviditelné, dokud se jeden rok neohlédneme a nezjistíme, že většinu hřiště obsazují ti samí lidé jako před pěti nebo deseti lety. Je to vlastně kompliment – drží to nadšenci, kteří k ufobalu/talířové přilnuli, investují čas i energii, předávají své know-how. Jenže s věkem přicházejí nové povinnosti, práce, rodiny, a i ti nejvěrnější postupně odcházejí nebo už pro ně turnaje nejsou tolik důležité. Bez pravidelného přísunu nováčků pak každá pauza, nemoc nebo stěhování určitého hráče udělá v sestavě díru. Součet těchto drobných odlivů je v grafu vidět jako snížení průměrného počtu hráčů a opatrnější účast týmů. Přitom kontinuitu krásně ilustrují veteráni: Pyro hraje téměř nepřetržitě od roku 1990 a Vazoun od roku 1993 – živé důkazy, že ufobal si umí své lidi udržet, jen jim musíme pomoci předat štafetu.
Kde jsou mladí?
Proč přísun nováčků tolik oslabil? V prvé řadě můžeme odhadovat, že se změnil způsob, jakým patnácti- až dvacetiletí tráví volný čas. Mobil má v kapse každý a konkurenční nabídka je nekonečná – od e-sportu přes moderní fitness až po rychlé eventy bez dlouhé časové investice. Dále může zájemce odradit vysoká „profi“ úroveň některých turnajů: skočit rovnýma nohama do pelotonu ostřílených týmů není snadné a mnohé týmy platí nováčkovskou daň v podobě krutých debaklů, které je mohou demotivovat. A konečně, mladí dnes objevují sport hlavně tam, kde tráví online čas – v krátkých videích, příbězích a osobních doporučeních. Pokud je ufobal neosloví jazykem jejich platforem a zároveň jim neposkytne velmi nízký práh vstupu, zůstane sice zajímavou, ale v podstatě „neviditelnou“ volbou.
I proto má smysl pojmout oslovování nových hráčů jako trvalou součást identity naší komunity. Klíčovou roli podle mě mohou hrát pravidelné otevřené tréninky – krátké, dynamické, s jasným začátkem a koncem. A dobrá zpráva je, že takové už běží: v Brně je pořádá Alf a v Praze Hanebáci. Mladí nepotřebují hned celý víkend na turnaji; často stačí hodina a půl dobré atmosféry, kde si sáhnou na ufo, někdo je přivítá jménem a na konci odcházejí s pocitem „tohle dám zase“. Když jim ještě půjčíme ufo domů nebo zavedeme první účast na turnaji zdarma, ještě to zvýší šanci že je potkáme i přístě. Třeba jen aby vrátili ufo.
Ještě důležitější je, aby se o těchto trénincích vůbec dozvěděli. Na generaci Z platí důkazy, ne deklarace: krátká videa ze hry, highlighty, reakce hráčů hned po tréninku – autentický záznam energie. Instagram, Reels a YouTube Shorts jsou dnes nástěnkou sportu; když se v nich pravidelně objevují jména a tváře vrstevníků, vzniká dojem komunity, do níž je snadné vstoupit. Pomáhá i mikroinfluencing v roverských kmenech a na skautských akcích. Ufobal je pro skauty a příslušníky podobných organizací ideální díky poměrně jednoduchým pravidlům, levnému a skladnému materiálu, vysoké zapojenosti a v neposlední řadě samotné radosti ze hry.
Tým Olihně na turnaji v Zamilecu na jaře 2015
Vyhlídky do budoucna
Na samotných turnajích pak rozhoduje zážitek. Mladí hráči si chtějí odnést příběh: fotku týmu s grafikou, krátké video ze zápasu, veřejný profil se statistikami a drobnými achievementy za účast. Digitální stopa turnaje zvyšuje šanci, že se nováček vrátí a přivede dalšího. Všechny týmy ocení jasnou komunikaci, jednoduché přihlášení, včas určené termíny, nízkou cenu a přehledný rozpis. Víte o nováčkovi, který nemá tým? Pomozte mu nějaký najít – nebo ho rovnou vezměte s sebou.
A podaří se nám výše uvedenou neveselou křivku posunout zase nahoru? Pokud komunita zvolí strategii „nejprve dveře dokořán, potom soutěž“, může se trend postupně obrátit: víc nováčků na trénincích, první starty v přátelských turnajích, postupné dorůstání do hlavních akcí. Grafy pak možná neukážou návrat do starých maxim (ty patří jiné době) ale zdravou bázi: stabilní počet týmů a mírně rostoucí průměr hráčů, v němž se objevují nová jména. Ufobal nikdy nestál jen na rekordech, ale na lidech kolem hřiště. Stárnutí komunity není tragédie, je to výzva k obnově koloběhu. Když k ní přistoupíme současným jazykem a s ohledem na reálné bariéry mladých, může příští dekáda přinést jinou křivku – méně závislou na nostalgii a víc postavenou na generaci, která si ufobal osvojí.
Malmed + ChatGPT