V posledních letech se v ufobalové komunitě čím dál častěji otevírá téma tréninku, takže se i já pokusím přijít se svou troškou do mlýna, a to z pozice člověka, který se této problematice věnoval ve své magisterské diplomové práci.
Ufobalové tréninky se začínají měnit. Dříve šlo jen o to, sejít se v co nejvíce lidech na jednom místě, vytvořit dva týmy a pak si zaházet. Dnes už některé týmy trénují specifické dovednosti a taktiky. Kterou z těchto cest můžeme označit za lepší?
Než se pokusím na tuto otázku odpovědět, zkusím nastínit pár zaužívaných termínů ze sportovní vědy, kterými se budu ohánět. Jako (motorické) schopnosti můžeme označit vrozené sportovní předpoklady (síla, rychlost a další), které lze do jisté míry ovlivnit tréninkem. Musím zmínit také (motorické) dovednosti, což jsou pohybové vzorce, v ufobalu například střela, přihrávka, sidestep (úkrok stranou), jejichž úroveň záleží skoro čistě na tréninku. Jako třetí tu pak máme smysl pro hru, tedy schopnost orientovat se v týmových hrách – vědět, kam si naběhnout, jak bránit a podobně. I v tomto případě je část otázkou vrozeného talentu, velkou roli ale hrají také zkušenosti.
Kolik věcí umíš, tolikrát jsi ufobalistou
Přestože je předturnajová příprava jako celek zatím stále ještě v plenkách, některé týmy začínají s komplexními dovednostními tréninky. Ty jsou očividně účinné, protože zmíněné mančafty rychle stoupají tabulkami nahoru. Přesto stále vidím prostor ke zlepšení, co se dovednostního tréninku a jeho provedení týče. Když se člověk podívá například na kometu posledních ročníků Centimetry, všimne si především skvělé střelby. Každý z týmu je schopný zavěsit tak neskutečnej vingl, že brankář ani nestihne otočit hlavu. Ale střela není všechno, a to je ten důvod, proč Centimetry zatím ještě nehrají každý rok o zlato. Ufobal je komplexní hra, která se nedá utahat na jedné nudli, ať je uvařená sebelépe.
K vyšší efektivitě dovednostních tréninků určitě pomůže, když jsou důkladně promyšlené – které aspekty můj tým potřebuje, aby dokázal zvítězit nad těmi nejlepšími? V návaznosti na to pak vyvstává obtížný úkol, a to vystavět strukturovaný a zábavný trénink, který se bude soustředit na všechny potřebné oblasti. Když se opět podívám na Centimetry, tak mi subjektivně přijde, že někteří členové týmu mají problém se dostat ke své skvělé střele, což snižuje šanci na úspěšné zakončení. K zahození by také nebyl další trénink zaměřený na obrannou hru.
Pojďme pane, budeme si hrát
Dříve tak běžné čistě herní tréninky dokázaly postihnout celou komplexnost hry. Člověk se při nich učil bránit, běhat, přihrávat a když měl štěstí, tak i střílet. Všechny tyto aspekty se však rozvíjely poměrně pomalu a často i s chybami. Málokdy se nováčkům někdo věnoval a předával jim své zkušenosti.
Také smysl pro hru roste při herních trénincích do krásy, jelikož čím déle se člověk ve hře pohybuje, tím více jí začíná rozumět. V tomto směru jistě pomáhá i pilování taktiky, tedy znalostí, jak se chovat v určitých situacích na hřišti. Nicméně ufobal je hektická hra a ne vždy čistá taktika stačí k tomu, aby se situaci podařilo vyřešit nejlepším možným způsobem.
Ke specifikům herních tréninků patří také mnohem častější transfer a interference (pozitivní a negativní přenos již naučených motorických dovedností do nového sportu). První z nich je samozřejmě fajn – ufobalový nováček, který už předtím hrál frisbee ultimate, bude pravděpodobně umět zandávat šílené forehandy. Na druhou stranu basketbalista zvyklý pivotovat se asi často podiví, proč mu rozhodčí už zase píská kroky. Z hlediska stavby tréninku nás transfer téměř nemusí zajímat, ale interferenci je třeba co nejdříve vykořenit, což se během herního tréninku stane jen těžko, zatímco dovednostní příprava k tomu dává čas i prostor.
Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách
Ufobalové tréninky se bohužel jen okrajově věnují motorickým schopnostem. Jasně, málokoho baví běhat za účelem zlepšení kondice, nebo třeba provádět air alert (basketbalový trénink vertikálního výskoku), aby měl víc času zakončit při náskoku do brankoviště. Přesně tato věc ale spoustu týmů limituje. I letmý pohled na výsledky posledních turnajů ukáže na předních příčkách družstva s výraznou schopnostní převahou – jsou rychlejší, doskočí výš a dál, vydrží celý turnaj dobíhat brejky na obě strany. Samozřejmě, většina z nás dělá ufobal čistě pro zábavu. Proč se mučit? Ale berte to jako podnět k zamyšlení…
Abych to shrnul, existuje více typů přípravy a každý má svoje výhody i nevýhody, které je vhodné promyslet při tvorbě týmového, ale i osobního tréninku. Analyzujte silné a slabé stránky vašeho týmu. Ty první využijte ve svůj prospěch, slabé eliminujte. Mně osobně směr, kterým se ufobalové tréninky jako celek posouvají, dělá radost. Jsem zvědavý na jeho další vývoj.
Grg