Přišel mi neviný dotaz od Vojty na vývoj střely a místo toho, abych stroze odpověděl, jsem zavřel oči a v paměti se vrátil do chvíle, kdy se mi do ruky dostal poprvé létající talíř.
Díky Samovi, který vedl v oddíle Plejády mého staršího bratra Čigina a mě jednoho dne vzali mezi sebe (byť o několik let mladšího a toho času patřícího do jiného oddílu), jsem mohl být u toho, když se začalo koketovat s talířem. Ten byl s námi všude – na schůzkách, na výpravách. Kromě běžných míst, třeba netradičně na koupalištích, na vrcholcích hor, na nádražích, v metru. Asi nejzábavnější to bylo přes koleje v metru na Hlavním nádraží, tam to k tomu vyloženě svádělo. Pro dlouhé obloukové přihrávky byly skvělý tréninky v lese. Brány neexistovaly, takže posloužily nejčastěji batohy, někdy klacky. Někdy se hrálo cíleně jen na jednu tyčku v kruhu. Nebylo potřeba tolik místa. Jedni bránili, druzi klasicky útočili, takový trénink na přesnost.
Pyrovo WTF
Psal se rok 1990, kdy jsem poprvé přijel s Plejádama na turnaj na Nížkov. Zima jak sviň. Ten rok jsme se na to připravovali a trénovali na školním hřišti. Ještě jsme si ani pořádně nedovedli přihrát a dát gól bylo něco strašně těžkého, natož pro mě – malého třináctiletého klučinu, co ani nedosáhl jiným na hlavu. Obrany byly statické, respektive se nebránilo vůbec. Když jsi potkal v obraně někoho, tak jsi se ho spíše lekl. Vše se vyvíjelo, začínalo. Nebylo nic, co by nás omezovalo. Jednoduchý pravidla. S talířem tři kroky a maximálně pět vteřin držet, víc jsme nepotřebovali znát. Bylo vtipný, jak si to někteří fakt krokovali, šílený. Střely ještě pomalé a jak teda dát gól? Zkusil jsem hodit od hlavy švihem dolu, dnes se tomu vznešeně říká over. A hle, pár jich padlo…
Pamatuju si, jak Plejády odjížděly na turnaj s tím, že třeba nějaký gól pak dáme. Tu dobu jsme hráli čistě jako děcka, bez vedoucích, bez Sama. Ten se sehrával v týmu vedoucích. Odjezd. Páteční oheň na Nížkově a opodál porada kapitánů. Sam se vrací a sděluje nám podrobnosti, jak to bude probíhat a mimo jiné říká: „Martine, ta tvoje střela je zakázaná, bude se střílet jen tak, aby talíř letěl pouze vodorovně“. V tom věku jsem neznal WTF, ale určitě jsem si něco podobného myslel. Zhroutil se mi talířový svět. Co dál? Dyť nijak jinak vystřelit neumím! Zápas s T.O. Urpín ale ukázal, že ono to šlo i krásně vodorovně.
Zápas, který vyšel
Šlo o to, že jsme byli absolutní outsideři a proti nám stáli jedni z favoritů. Urpín byli nadupaní mladí lidi a my hráli náš první turnaj. Oni začali hrát a naflákali nám tam rychle pár gólů a zdálo se, že to bude jasný. Nikdo nečekal, jakým způsobem začneme hrát. Dopředu jsme se nevzdávali a taktika pak přišla nějak sama: přihrávejte tomu malýmu červenýmu do brejku. Podařilo se to sedmkrát poslat do vinglu. Vždy stejnou rovnou střelou. To ještě nebyla taková ta střela s otočkou. Skočilo to 7:7 a byl to náš první úspěch. Nikdo to od nás nečekal a nás úspěch nakopl, abychom dál poctivě trénovali.
Několik let se hrálo na krásné dřevěné branky (kůly a volejbalové sítě). Vždy před turnajem se zkontrolovaly, vyměnily nějaké části, případně znovu přibyly. Po turnaji se šouply do hustého smrkového porostu na Nížkově. Tak se proces několik let opakoval, než přišla doba plastová. Hrálo se na horní louce „u trati“ (jako v současnosti).
Pro další turnaje jsem začal trénovat „střelu s otočkou“, tedy zády k bráně a vší silou se švihem. Na tréninku to vypadalo dobře, góly padaly téměř od vlastního brankoviště. Účelem bylo, aby talíř spadl tak metr až dva před brankáře a dopadl na kolmo a projel nejlépe mezi nohama až do brány. OK, máme natrénováno. Odjezd. To už jsme na turnaj jeli jako (S)ExPlejády. Obdiv měli hráči jako Sam, Štyrla, Brit, Bobr, Mašík, Čigin (až do zranění kolene v roce 1996 hrající v poli) a další. Ten rok to hezky dopadlo a asi i ten další. Jen musím dodat, že se stále hrálo bez obran (zóny), takže v cestě střely většinou nikdo nestál.
Motýlci z Brna
Na nějakém dalším turnaji se kapitáni dohodli, že „mou“ střelu zakážou. Není ten život hezký? Fakt se mám zase předělávat? Vlastně ani dnes nechápu, proč tento způsob není povolen v případě, že tam obrana chybí. Pokud je, není o čem. Ale ok, budu střílet s vodováhou a čelně… Pár krásných turnajů uběhlo a najednou se objevily mladé pušky. Nejdříve v roce 1993 Vazoun, který si hned získal respekt všech. Kanti, Tomík, Oskar, Stoupa – každý měl svůj originální způsob zakončení. Bylo vidět hodně rybiček a naskakování při střele do brankoviště. Hra začala být tvrdší s nástupem týmu Jeseters. Už se formovaly obrany a právě průniky přes zónu dost bolely.
O něco později dorazili Maho, Miláno a další jim podobní. Ti přinesli opět něco nového, takové trpělivé obehrávání s náznakem střely i když tam stála obrana. My jsme tomu říkali, že na nás zkouší „motýlky“ (forhendy), protože vypadaly jako mávání křídel. Jakmile se to časem zrychlilo a zpřesnilo, tak to začalo lítat na branky a brankáři měli poplach.
Ještě bych zmínil jako milník turnaj z roku 2003 v pražské Hostivaři (není v ISu). Tři týmy z Prahy a jeden výběr z Brna. Tuším, že to byl Pumík, kdo pozval kamarády hrající klasický freesbee. No, na to jsme opravdu nebyli zvyklí a jejich „horní forhend“ byl účinný.
Měnily se také hrací plochy. Jak už jsem zmínil hrálo se na louce „u trati“, pak na louce u lesa (vedle současného stanového městečka a ohniště), nebo na louce u řeky (pod dnešní betonovou cyklostezkou, tehdy ještě železniční tratí). V roce 2000 ve vyhnanství na hřišti v Nových Dvorech. Léta 2009–2011 na louce u Kratizny (nedaleko Jihlavy). Roky 2012–13 v brněnském azylu. V roce 2014 přišel kýžený návrat zpět „domů“ na Nížkov.
Talířová na Jižáku
Turnaje bez tréninků by nešly. V počátcích se chodilo na louku do Milíčovského lesa, sem tam do Hostivařského, až jsme se ustálili v centrální parku na Hájích za mým domem (jak to později nazval Joke: „za třetím prsem“). Ale nepředbíhejme. Vystřídalo se tu několik generací. Po každé přišel útlum, děti, jiné zájmy, prostě život, a na hraní to už kolikrát nebylo.
V první generaci hráli prim lidi z ExPlejád, Kelly Family a někteří z Mawadanů (později DIK). Branky jsme si udělali plastové, můj táta se svým zaměstnáním (voda, plyn, topení) měl v dílně spoustu kolínek a trubek na odpad, tak byl hodný a branky nám vyrobil. První verze sítě, byly tuším snad záclony. 🙂 Ve druhé generaci se přidaly děti od Sama z oddílu Arnika – Pája, Terka, Šárka a další. Na turnaji pak hráli pod názvem Chuchus Parachus.
Třetí vlna přišla někdy v roce 2009 zásluhou náhodného setkání s Teou, která se ptala jestli ještě hrajeme talířovou, že jejich oddíl ji hraje. Domluvili jsme si pak exhibiční zápas ve Stodůlkách a poprvé jsme se na hřišti potkali s Hanebákama. V hlavě mi utkvělo hlavně Teino zvolání: „Braňte!“, na které dostala odpověď: „My nebráníme, my jsme, ty vole, Barcelona“. Vlny nových hráčů zkrátka přicházejí a odcházejí.
Časy se mění
Jestli jsem si někdy říkal, že bych se měl něco nového naučit? S vývojem hry a zmíněných zákazů, tě to vždy někam posune. Když se objeví něco nového, tak si vyhodnotíš, jestli má smysl se to učit nebo se snažit brousit svůj styl. Třeba tu střelu z otočky jsem trénoval, aby spadla pár metrů před brankářem. Tenkrát gólmani moc nechodili dolů, takže jsem cílil, aby to skočilo metr nebo metr a půl před nimi a projelo to. Upustil jsem od rybiček. Jak se gólmani zlepšovali, už nestáli jen na brankové čáře, víc se začali v brankovišti pohybovat, tak za mě tyto střely začaly postrádat efektivitu.
Kromě toho mě více než střelba začala bavit přihrávka. Když máš štěstí na spoluhráče, kteří se na tebe napojí, můžeš přihrávat i poslepu. Byli tady někteří moji životní hráči, kterým jsem mohl hodit jakoukoliv kostičku a oni si ji vzali. Věděli kam přihrávka přijde a v kolik tam bude. 🙂 V éře ExPlejád to byl Tomík, později ve Š-moulech Pája (škoda, že se zranil, to byl brankostroj jedna radost). Neméně skvěle se hrálo se Bobkem, Terkou, Šárkou, Samem, Čiginem a samozřejmě dalšíma. Vřele za to děkuju. A když už mám tu možnost, děkuju taky týmům Pra-ha, Mazurské šavle, DIY, stejně jako Hanebákům, Hraně a Centimetrům, že jsem si s nimi mohl zahrát. Bylo skvělý po dlouhých letech v Plejádách a Š-moulech poznat více další hráče, návyky, styly.
Jestli bylo i něco, co by mě na talířové vadilo? Talířovou mám rád a na samotné hře mi v podstatě nic nevadí. Vývoj hry tu je, střely byly, jsou a budou diskutabilní. Když už hraješ s několikátou generací lidí, tak časem přijmeš i to, co se ti nelíbí. To, co občas kazí radost je spíš hra jednotlivců. Snažit se „projít“ obranou i když tam místo není. Slovní výlevy nebo jiné nesportovní chování.
Co by mě, ale vadilo, kdyby talířová skončila. A že jsme tomu jednou byli blízko! Chtěl bych touto cestou poděkovat všem organizátorům, co se kdy o turnaje zasloužili… Samovi, Štyrlovi, Fanýskovi, Vojtovi, Milánovi, Matesovi, Jeffovi, Brndovi. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Vojto pomoc! Toto vystřihni. 🙂
Místo závěru
Záměrně jsem svoje vzpomínání zastavil v určitém čase. Pozdější doby vyprofilovaly aktivní i už neaktivní skvělé hráčky a hráče, kteří si zaslouží také svůj prostor. Držel jsem se Nížkova, ale jsou tu turnaje v Brně, halové a taky turnaj co ještě nosí plenky na písku. Z mnoha starších jsou tu také další pamětníci a je třeba dát prostor i jim.
Snad jsem nikoho neurazil, bylo-li něco nepřesně, přeci jenom je to pohled jednoho člověka.
Děkuji tímto Vojtovi, že jsem si mohl odložit dosavadní vzpomínky a jít s lehčí hlavou dál…
Pyro