Při příležitosti spuštění nového Ufobal.cz jsem z ze zaprášeného archivu vytáhnl dosud enpublikovaný rozhovor s jedním ze zakladatelů Ufobalu (talířové).
Rozhovor vedla Knofla na Nížkově v roce 2009.
Jak vlastně ufobal/talířová vznikl/a?
Vymyšlený to bylo v Brně, ale my měli talíř a jedili spolu na vandry, tak jsme si s ním začali házet a postupně z toho vznikla talířová. Hlavní nápad měl Štyrla. Vlastně ten nápad házet na branky a tak.
Co vás vedlo k tomu vymyslet tuhle hru?
Štyrla je původně házenkářskej brankář. Po spartakiádě, tuším v osmdesátým pátým, bylo na základní škole, kde vedli pionýry, spousta těch měkkejch talířů. Používali se na cvičení matek s dětmi na Strahově a nevědělo se, co s tím. Tak se to začalo zkoušet, k čemu by se to dalo použít, nějak se došlo k tý házený a pak už bylo blízko k celé hře. Nejdřív se to zkoušelo na schůzkách s dětmi, úplně plynulej vývoj to nemělo, že by se řeklo: jdem hrát. To byla otázka delší doby, než se něco takovýho ustálí.
Jak je to s názvem? Někdo tomu říká ufobal, někdo talířová…
Ufobal je brněnskej název, talířová pražskej. Vzniklo to vlastně v Brně, ale pak to jednu dobu hrálo víc Pražáků, my jsme vedli děti, oddíly, tak se to začalo hrát s dětmi na schůzkách, výpravách. Postupně to v Praze zas trochu umřelo a teď se to hraje víc v Brně v Junáku, na schůzkách, výletech… Takže ono se to tak přesouvá.
Takže žádnej prioritní název není?
To ne. Ale pojmenování ufobal vzniklo od jednoho z prvních týmů, kterej se jmenoval Ufotým. Současnej Dream team. Tak od nich se to tehdy převzalo.
Co říkáš na ufobal/talířovou vs. frisbee?
Já jsem frisbee zkusil jednou a moc mě to nebavilo, abych řekl upřímně. Ale je to zkresleno subjektivní stránkou, že talířovou hraju dvacet let přibližně, frisbee jsme zkusili jednou, nebyli jsme moc dobří, tak nás to nebavilo. Ale hra je to pěkná.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi těmito dvěma hrami?
Minimálně to, že ta branka má brankoviště.
Čím myslíš, že to je, že se frisbee stalo rychle populárním – na rozdíl od ufecu, který se moc nerozšiřuje?
Tím, že je to z Ameriky (úsměv). To je úplně jasný. Vlastně ani talíř na talířovou se nevyrábí. Musí být měkkej, taky má menší rozměr, takže vlastně není žádný náčiní, který by to podporovalo. Není žádná reklama a tak. Jednou jedinkrát v jednom časopisu vyšel test létajících talířů a byl tam i ten náš s textem o hře. Toť vše.
Je pravda, že talířová u nás byla dřív než frisbee?
To určitě. V roce osmdesát devět se poprvé hrál na Nížkově a někdy předtím už se to zkoušelo. Takže osmdesát osm nebo devět.
Přál by sis ty osobně, aby se taky talířová rozšířila?
Ono to vzniklo mezi lidma, který jezdili jako vedoucí dětí na vandry. Bez těch dětí, zahrát si na kytaru, udělat oheň, pobavit se… Vždycky to bylo o kamarádství. Nikdy to nebylo myšlený jako sport, ale jako doplněk na tom vandru. Když to člověk vezme do důsledku, tak se těžko tahá fotbalovej balon, talíř je lehkej, postavíš si branku z batohů a můžeš hrát na kterýkoli louce. To se dělo dřív normálně, žádný vysypaný brankoviště a podobně.
Nevymýšleli jste to tedy za žádným účelem nebo kvůli nějaké filosofii?
To byla hodně náhoda. Bylo hodně talířů (úsměv).
Dělali jste něco konkrétního proto, aby se talířová rozrostla?
V podstatě ne, propagace nebyla nikdy, v podstatě se o tom ví jenom mezi tou komunitou, která to hraje. Brněnští vedoucí pionýra, kteří šli pak do skauta, to přenesli na své oddíly a my Pražáci na ty svoje. Nikam dál se to nešířilo, nikdy v podstatě nebyl na turnaji nikdo jinej než Praha, Brno a okolí.
Jak vznikaly pravidla?
Pravidla vznikly pomocí házený. My jsme hráli házenou, pravidla se upravily podle toho, že s talířem se nedá driblovat, takže se napočítali nějaký kroky a vteřiny a tak dále. Ale nížkovský pravidla mají teď asi šestou verzi.
Všímáš si nějakého posunu či vývoje, ať už v pravidlech či v tom, jak hráči hrají?
Určitě se z toho stala sportovní záležitost. Z tý kamarádský zábavy se to stalo normální regulérní sportovní záležitostí s obranou, faulama, který před tím prakticky nebyly a někdy ne úplně fair-play chování. Dneska je to jakoby menšinový sport. Co se týče pravidel, tak do čtvrtýho ročníku neexistovala obrana. Nehrálo se to jako házená, hrálo se spíš na braky. Až pak se začalo hrát víc na obranu, protože ta touha vyhrát byla větší než dřív.
Máš nějaké přání, kam by se talířová měla do budoucna dále vyvíjet?
Asi jsem o tom moc nepřemýšlel, takže ne.
Myslíš, že se to samovolně udrží?
No, nížkovskej turnaj je asi dost o Štyrlovi se mnou. Jarní turnaj v Brně je junáckej, ten se asi udrží.
Kdo všechno teda hraje?
Skauti, bývalí pionýři, rodiny s dětmi…
Baví tě ještě hrát?
Jo (úsměv).
Dva turnaje za rok – je to dost?
Bylo by dobrý mít jich víc, ale je to složitý s časem. Jeden rok byli tři, ten třetí v červnu a tam byla strašně malá účast. To už jsou dovolený a tak, děcka už mají po zkouškách a prázdniny…
Máš nějaký vzkaz pro hráče?
Přeju hodně gólů a žádný zranění.