Letos už to budou čtyři roky od založení našeho liščího projektu, což znamená, že jarní Zamilec byl již osmý velký turnaj, kterého jsme se zúčastnili jako Ketutus a Vitutus. Pro každý tým to však znamená něco jiného. Zatímco Ketutus, hrající od začátku v poměrně stabilní sestavě, chtěl již zúročit nasbírané zkušenosti a prolomit bronzové prokletí z posledních let, Vitutus prošel v posledním roce významnou obměnou a od turnaje jsme očekávali spíše test nové a výrazně omlazené sestavy.
Mládí vpřed
Jak to tak tradičně bývá, po Nížkově už se moc lidem trénovat nechce, brzy začne být hnusně a tma. Letos to poprvé vypadalo nadějně, že bychom si snad přes zimu pronajmuli tělocvičnu na pravidelné tréninky. Život skautského vedoucího je však časově náročný. Nedokázali jsme najít termín, kdy by mohli více než čtyři hráči a s přípravou na turnaj jsme začali přibližně v dubnu.
Jak jsem zmiňoval v úvodu, fluktuace hráčů na „farmě“ dosáhla loni vrcholu. Čenda si vybojoval angažmá v Ketutu, Gersen posbíral rovery ze svého střediska a založil Sladké potěšení, za což jsem moc rád, protože každý mladý tým je pro ufobal požehnáním. Další šli hledat štěstí jinam. Rozhodili jsme proto sítě po našem středisku a jádro okolo Keye a Šamana jsme doplnili mlaďáky, kteří mohli letos nastoupit i na dětském turnaji.
Velmi mě potěšilo, jak byli celé jaro zapálení a poctiví v tréninku a na turnaji to bylo vidět. Tým s věkovým průměrem kolem 16–17 let, kde tři jeho členové hráli na prvním dospělém turnaji, zvládl porazit, nebo alespoň potrápit, nejednoho zkušenějšího favorita. Namátkou 3:2 s Tamarou, 5:3 s Hranou nebo například čestná porážka 1:3 s Epixem je pěkná odměna za hodiny strávené na tréninku drilováním nahrávek, střelby, náskoků a podobně. Je moc fajn vidět, že je to baví, chtějí se zlepšovat a že se výsledky naší práce dostavují tak rychle. Navíc hned po turnaji si sami na léto začali plánovat soustředění a nevypadá to, že by chtěli ve své píli polevit.
Z výsledkového pohledu to nakonec bylo pro Vitutus senzační osmé místo, vrchní pavouk, spousta těžkých zápasů a získaných zkušeností, ale hlavně pěkná předvedená hra. Alespoň podle toho mála, co jsem mohl vidět. Našlapaný program turnaje nenabízel moc prostoru na sledování ostatních zápasů, a tak jsem bohužel stihl jen první poločas čtvrtfinále s Epixem. Každopádně jsem na ně moc hrdý a těším se na další pokrok.
Spánková deprivace a nastřelené hlavy
Co se týče Ketutu, tak je to tradičně s tréninky trochu slabší. Máme problém sejít se v plném počtu, abychom mohli trénovat pokročilejší věci. Bohužel letos nebyla liga a ani ostatní týmy neměly příliš velký zájem o přáteláky. Čenda, Veve i Zdenda navíc měli na večer v pátek před turnajem naplánovaný společensky hodně náročný program. Nad naším výkonem tak viselo několik otazníků. Ambice ale byly jasné: prodat zkušenosti z posledních let, využít lehce prořídlé řady konkurentů, porazit konečně Epix, který neprohrál zápas na velkém turnaji už dva roky a postoupit zase o stupínek výš, než je náš klasický bronz.
Ráno jsme se úspěšně všichni sešli, většina i docela vyspaná a šlo se do boje. Před úvodním zápasem, který bývá vždy hodně nervózní a jako favorit ho nechcete pokazit, nám určitě psychicky pomohlo, že Díře přijel Radek až později. Veve s Jupem se tedy nemuseli rozptylovat přítomností svého odvěkého rivala. 🙂 Zápasy ve skupině šly jeden za druhým. my jsme hráli svoji hru – hodně běhání, hodně nahrávek, roztrhat obranu a udeřit z náskoku. Jediné škobrtnutí přišlo proti Diskontu. Slibně rozehraný zápas jsme si nechali proklouznout mezi prsty. Za stavu 3:0 pro nás jsme se dostali do křeče, famózní Upír zavřel bránu a soupeř otočil na 3:5. Veveho gól naděje už nestačil.
Z dalších zápasů ve skupině bych chtěl ještě vypíchnout ten s JZM. To, že v poklidném zápase za stavu 5:1 dostal Bystřa červenou za nastřelení hlavy, by nebylo zas tak překvapivé – nestalo se tak poprvé a nejspíš ani naposledy. Když však Dejv napřáhl a přesně ve chvíli Bystřova návratu napálil další hlavu, chvíli nám trvalo, než jsme se dosmáli a mohli pokračovat ve hře. Soupeře tato epizoda pobavila ještě mnohem víc.
Proplesknout Peaxe!
Ve čtvrtfinále proti Kompasu Čenda naprosto dominantním výkonem jak v útoku, tak v obraně potvrdil, že už je ready na nejtěžší bitvy a dovedl nás k přesvědčivému vítězství 8:2. Jak jsme si mohli tipnout už před turnajem, očekávaný nejdůležitější zápas proti Epixu přišel stejně jako vloni už v semifinále. Tentokrát jsme však byli lépe připraveni. Troufnu si říct, že lehce pomohl i videorozbor pořízený z dronu na Nížkově. Množství věcí, které jsou shora vidět, je naprosto neuvěřitelné. V napínavém, emočně vypjatém, ale férovém a přátelském zápase, hraném navíc ve vysokém tempu, jsme od začátku vedli a byl to Epix, kdo musel neustále dotahovat. Těsné vedení jsme uhájili a po výsledku 6:5 jsme se mohli radovat z našeho prvního postupu do finále.
Musím zmínit i velmi důležitý moment, kdy Jupík trefil Peaxe rukou do tváře. Rozhodčí už byl připraven udělit červenou kartu, ale nakonec se uvolil dát jen žlutou – Peax ho sám přemlouval, že se nic vážného nestalo a že nechce tímto způsobem zásadně ovlivnit vyrovnaný zápas. Hrajíce poslední dvě minuty v oslabení bychom nejspíš vedení neuhájili. Peaxovi za toto gesto patří obrovský respekt.
Poražení, ale spokojení
Nechci říct, že jsme se už viděli se zlatými medailemi. Věděli jsme, že jsme s Diskontem ten den už jednou prohráli. Musím však přiznat, že euforie z vítězství nad Epixem byla obrovská. Vždyť jsme byli první, kdo je za poslední dva roky porazil! Ve finále však soupeř předvedl skvělý výkon, opět podtržený spektakulárním Upírem, který deptal naše nejlepší střelce. Šli jsme do vedení 3:2, když jsem vstřelil gól z brejku. Snad poprvé, co jsem odešel z Hot Dogs (vidíš, Miláno? :-)) Stejně jako v předešlém zápase však Diskont předvedl mocný obrat a zkušeně si pohlídal závěr zápasu za stavu 3:5.
Pocity byly velmi smíšené. Na jednu stranu jsme splnili to, co jsme si předsevzali – porazili jsme Epix, postoupili do finále a přetrhli šňůru třetích míst. Cítili jsme však, že vítězství bylo na dosah a chybělo opravdu málo.
Spolu s úžasným výsledkem Vitutu nicméně nejde hodnotit turnaj z našeho pohledu jinak než pozitivně. Zároveň nám zůstává obrovská motivace dál na sobě pracovat a dotáhnout to příště až do konce. Snad už na podzim na Nížkově. 🙂
Alf